Pískot

                Prostorově vybavený hlídač Šára si odplivnul před budovou, kde pracoval a vyfoukl průhledný cigaretový kouř. Jak kdysi ještě jako student tolik miloval výstavní prostory a divadelní foyer. Architektura za nic nemůže, ale všichni ti umělci a jejich prostoduché kecy zaobalené do honosných, květnatých vět plných uměleckých frází. Ti mu byli ze všeho nejvíc protivní. Ale všemu tomu tlachání na vernisážích se musel ještě vysmívat jejich dílům. Nikdo normální je přece nemohl kupovat. Koupili je vždycky umělcovi známí, protože v čem tihleti umělci byli leda tak dobří, tak v přesvědčování o tom v jaké jiné dimenzi a sféře se pohybují jejich díla oproti těm předešlým. Přičemž v jiné dimenzi se nacházeli leda tak při svém tvoření posilnění notnou dávkou absintu.

                Šárovou kariérní zkázou byl nedostatek patolízalství a snaha přijít každé nekalé věci na kloub. Téměř ihned po škole jako premiant nastoupil na doporučení svého profesora na odbor kultury a památkové péče v Brně. Jeho nadřízený si jej zprvu velmi vychvaloval a Šára odváděl skutečně kreativní činnost, která měla ohlas. Bohužel nadřízený Pánek byl velký milovník žen a jeho plat nestačil na pokrytí výdajů všech milenek a začal bezostyšně ukrajovat z rozpočtu, který se Šára snažil tak dlouhou dobu navýšit. Ve své podstatě na tento fakt nahlas upozornil své kolegy až Šára, ale s odstupem času zjistil, že za mlčenlivá ústa kolegů mohou jisté sociální výhody, kterými je Pánek uplácel. Šára se s velkou vervou pustil do rázného jednání v této záležitosti. Až jednoho dne mu zkrátka přistála na stole výpověď.

Orodoval, kde se dalo, ale všude mu bylo odpovězeno jen alibistickým pokrčením ramen. Po probděných nocích a tříměsíčních pravidelných návštěvách putyk se smířil s krachem. Začal si hledat práci, avšak velmi rychle pochopil, že Pánek zašel dál a počastoval ho špatnými recenzemi a jako vsuvku si přidal, že je impotent, což vedlo k potlačovanému smíchu vedoucích u samotných pohovorů. Šára opět začal chodit do hospody, protože už nemohl ustát takové hanebné a lživé ponížení. On a impotent. Pro samé přetrhnutí se a pracovní vytíženost neměl ani možnost seznámit se s nějakou ženou. Jednoho večera však do putiky přišla rozjívená partička. Šára se seznámil s pohlednou dívkou, pozval ji na pití a ne jen na jedno a domluvili se na brzké shledání. Šára si říkal, že alespoň žena by jej mohla od nespravedlnosti světa nějak rozptýlit, jenže co čert nechtěl, ona byla bývalou Pánkovou milenkou, jak se později dozvěděl.

Šára opět upadl do deliria. Hospodský si k Šárovi jako každý večer na chvíli přisedl, ale tentokrát mu dal tip na práci. Že prej jeden chlapík, co občas přijde na pivo, hledá do muzea, které řídí, hlídače. Šára nadšený a již částečně finančně vycuclý ihned na druhý den do muzea zašel. Na šéfa velmi zapůsobilo, jak je Šára uvolněný, ale hlavně jak podobné jsou jejich názory i vkus na umění.

Byl přijat…

                Šára šel po své cigaretě ještě zkontrolovat, zda jsou všechny vnitřní dveře zamčené. Když si ze šatny bral kabát, uslyšel slabé zapištění. Skoro jako pískle, nebo malé štěně. Zkontroloval všechna možná místa, kde by se to ono mohlo nacházet. Třeba někdo v látkové tašce, nebo přepravce zapomněl…

Nic. Nikde žádné zvíře nenašel. Dny ubíhaly a Šára začal šílet z neidentifikovatelného pískotu, který se s ním loučil při každém zavírání muzea.