má nevinná vražda

probudila jsem na lůžku se zkřivenýma nohama. do nosu mě praštil óder žlukliny ze zvalchovanýho nepovlečenýho polštáře s velkýma zahnědlýma flekama. zajela jsem do sádrokartonové koupelny obložené pravděpodobně ještě azbestem. studená voda na studených kachličkám mi byla obzvlášť nepříjemná. byl to pocit jako byste snad stoupli do cizí moče. sednout si na bobek do smaltované našedlé vany nepřipadalo v úvahu. už jen to, že jsem tam musela stát bosky a představa, že se tam prostřídalo několik set odporných lidí s plísní na nehtách ve mě bobtnala jak pšeničný pivo. smyla jsem ze sebe všechnu tu špatnost, která na mě ulpěla během spánku. sešla jsem dolů na snídani a čekala, kdy se objeví ti tři mamrdi, aby mi mohli řádně zkazit ranní klid z jakžtakž kultivované snídaně.
přišli až jsem dojídala poslední sousto ztvrdlýho rohlíku. rychle jsem odnesla talíř na odkládací pult otřenej nakyslou hadrou. M1 bouchnul loktem o nádrž s vodovým čajem a čekal až se přikolíbá místní kuchařka. tohle byla kuchařka typu Matka Kuráž. jmenovala se Liběna, měla vous a neuvěřitelně sloupovitý lýtka. Liběna smrděla chlapským potem a u ohybu pravé ruky měla velké 3D znaménko s velkou černou štětinou. to byl taky důvod proč jsem nikdy nemohla šlichty, které nalívala na talíř pozřít do konce. všechna strava, která se tam podávala byla v tekuté podobě. myslela jsem prostě pokaždé na ten její ohavný chlup a přemýšlela, jestli by na vytrhnutí stačily zubařské kleště, anebo už ty pákové.
bez jakýkoli slov Liběna vytáhla zpod pultu kastl piv. M1 začal snídat a civěl po ostatních individuích a evidentně hledal mě, aby si ráno mohl pohladit své ego nějakou uštěpačnou poznámkou na moji osobu. sotva, co mě spatřil, rozešel se ke mě. jenže já jsem byla pohotovější a otevírala jsem lítácí dveře. vrátil se teda zpátky, protože od jídla se přece nechodí a odplyvnul si na zem. začal vyhlížet jiného nebožáka, na kterým si vybil svoji nemožnost, kterou si moc dobře uvědomoval.
o M2 mi M1 kdysi v hodně podroušeným stavu, což se dalo přepočítat na kastl piv a dva půllitry rumu, že s M3 udržoval jednu dobu milostný vztah. takto to pochopitelně neřekl. byl z hrubého zrna. Východňár, kterej se naučil velmi dobře mluvit česky. prej to na M3 zanechalo dost silný následky. prej se chtěla řezat, věšet, žrala prášky a zapíjela to chlastem, ale nikdy jí nic nevyšlo. od té doby mlčí. prej jí jeden chlápek chtěl zmlátit kvůli jejímu odpornýmu vzhledu a ona by se snad i nechala, stála a jen mlčela. ten chlápek chtěl potyčku a ne boxovací pytel zadarmo.
z vestibulu jsem vyrazila ven, bylo ještě docela chladno, ale svítilo slunko. chvíli jsem myslela, že je ještě mlha, ale to mi vyvrátil puch z cigaret. natáhla jsem se na stůl po něčí krabičce, odpálila a šla dál po cestě. nikdo nic neříkal, spíš byli rádi. vždycky byl rád ten od koho jsem si cigaretu vzala. bylo mi to fuk. všichni vypadali stejně seschle, stejně prohnile, neodčerveně. jeden by se stal lesbou po delším pobytu v týhle díře. flákala jsem se po městě. chodila do univerzitní knihovny a četla si ve studovně, co mě padlo pod ruku. Mamrdům nikdy nebylo jasný, kde celej den můžu vězet. M1 byl první dny hned pohotovej a obrazil všechny pohostinství a putyky, ale nic. nikdy by ho nemohlo napadnout, že bych byla v budově kolem, které šestkrát prošel. moc dobře jsem taky věděla, že pro některý lidi jsou, věci, osoby, stavby cokoli prostě neviditelný. přesahují jejich možnosti vědění a oni je automaticky nevidí.
vrátila jsem se až k večeři. M1 už večeřel opřenej o nádrž s čajem. sotva mě uviděl, objal mě kolem ramen a začal vyzvídat, jestli už mě někdo dal. chlapi se začali neurvale řezat smíchy. při pohledu na ně jsem měla před očima obludy v jejichž mozcích, střevech a chámovodech byl jen a jen sliz rozdílných barev. M3 mi vyslala významný pohled, abych si přisedla. tupě jsem čuměla na igelitovej ubrus, kterej se na okrajích špínou a lety začal sám kroutit. chtěla jsem vypadnout, ale neměla jsem kam. neměla jsem peníze a vlastně snad ani šanci se někde upíchnout. M1 byl člověk, kterýho jsem nenáviděla, ale byla jsem na něm závislá. závislá, protože jsem mohla bydlet zadarmo jako on. vybíral si cokoliv, kde dělali hnusný ženský a obdělával je. no a ony mu poskytovaly služby, které byly v jejich možnostech. on nebyl náročnej, stál je dva kastle piv a nocleh. sem tam udělal něco navíc, že jim třeba pomohl v práci, ale to se nepřetrhl a stejně pak zasunul. chtěla jsem se ho zbavit. byl mi odpornej. jak jsem se tak dívala na ten zkroucenej ubrus... bylo rozhodnuto.
probrala jsem se opřená o smaltovanou vanu. bylo mi divně. žaludek na vodě. rozlepovala jsem oči a cítila podivnej pach. na kachličkách byly šmouhy krve. M3 seděla naproti mě s hlavou mírně na bok a upřeně se mi dívala do očí. nemusela se rozhlížet kolem. viděla jsem to všechno v jejích očích. jejich těla byly na kusy a všude. ve větrací šachtě. v bubnu od pračky. nacpaný pod parapetama. pod parketama, který byly vymletý. udělalo se mi zle, protože z těch dvou sraček kapala červená, jak jsem viděla v jídelně.
M3 se mi pořád dívala do očí, když jsem se do nich znovu podívala, telepaticky jsem jí řekla oukej, to je v pořádku, nikdo se to nedoví, sbohem.

John Vegabomb Show 26.2. 2013 tracklist

po dlouhé době jsem se konečně dostala k úterní Coleovské show. bohužel až od 19.30. přináším tedy nekompletní tracklist, který byl zasvěcen nedávno zesnulému Tim Dogovi. 

1. Ultra - Get Off the Dick
2. Luv NY -  I Been Luvin U ft. Kool Keith
3. Trick Daddy - Change My Life
4. Tim Dog and Kool Keith - Spolight
5. MC Breed - Let's Go To Da Club
6. Ultra - Ain't Nobody Happenin' feat. Motion Man
7. Kool Keith - Eldoradoe's
8. Tech N9ne - My Favorite (feat. Prozak & Brotha Lynch Hung)
9. Kool Keith - 27 Shots
10. MIMS feat. Tech N9ne - Rock 'N Rollin'
11. Ab-Soul - Terrorist Threats ft. Danny Brownand Jhené Aiko
12. Kool Keith - Kiss My Ass
13. Tyler, The Creator - Sandwitches
14. Def Squad - Count Down ft. Lil Jamal
15. Ice T - Step Your Game Up ft. Marc Live
16. Z-Ro - Eyes On Paper ft. Paul Wall
17. E-40 - Rock Stars
18. Big L - The Enemy ft. Fat Joe

escaramujo

dnešním dnem začíná propast změn

probodni mě kulkou přímo do hrudi,

nebo přidrž pod vodou,

ale Ty ne, máš strach

vždycky mě za ty ucmuchtaný vlasy stihneš vytáhnout . . .

Matka Kuráž a její děti - Bertolt Brecht

Ach ohně - ty žhnou, ostrý nože - ty tnou,
voda spolkne ty, co se v ní plaví.
Jak přemůžeš led? Pryč z vojny a hned,
tak žena vojáku praví.
Ten v hlavni svý však olovo má,
uslyšel buben a jenom se smál :
Jít do vojny neškodí zdraví!
My na sever jdeme, a pak na jih jdem zas,
copak něco nám může kdy zlomit vaz?
Tak ženě vojáci praví.

Ach, bude se kát ten, kdo nedbá mých rad,
koho stařecký moudrosti znaví.
Kam si troufáš? Ne! To dopadne zle!
Tak žena vojáku praví.
Voják, co bez nože nemoh se hnout,
jí do tváře smál se a pak přebrodil proud.
Že voda mu nahlodá zdraví?
Měsíc až nad střechou bude se skvět,
my se vrátíme domů, vem na to jed!
Tak ženě vojaci praví.

Pískot

                Prostorově vybavený hlídač Šára si odplivnul před budovou, kde pracoval a vyfoukl průhledný cigaretový kouř. Jak kdysi ještě jako student tolik miloval výstavní prostory a divadelní foyer. Architektura za nic nemůže, ale všichni ti umělci a jejich prostoduché kecy zaobalené do honosných, květnatých vět plných uměleckých frází. Ti mu byli ze všeho nejvíc protivní. Ale všemu tomu tlachání na vernisážích se musel ještě vysmívat jejich dílům. Nikdo normální je přece nemohl kupovat. Koupili je vždycky umělcovi známí, protože v čem tihleti umělci byli leda tak dobří, tak v přesvědčování o tom v jaké jiné dimenzi a sféře se pohybují jejich díla oproti těm předešlým. Přičemž v jiné dimenzi se nacházeli leda tak při svém tvoření posilnění notnou dávkou absintu.

                Šárovou kariérní zkázou byl nedostatek patolízalství a snaha přijít každé nekalé věci na kloub. Téměř ihned po škole jako premiant nastoupil na doporučení svého profesora na odbor kultury a památkové péče v Brně. Jeho nadřízený si jej zprvu velmi vychvaloval a Šára odváděl skutečně kreativní činnost, která měla ohlas. Bohužel nadřízený Pánek byl velký milovník žen a jeho plat nestačil na pokrytí výdajů všech milenek a začal bezostyšně ukrajovat z rozpočtu, který se Šára snažil tak dlouhou dobu navýšit. Ve své podstatě na tento fakt nahlas upozornil své kolegy až Šára, ale s odstupem času zjistil, že za mlčenlivá ústa kolegů mohou jisté sociální výhody, kterými je Pánek uplácel. Šára se s velkou vervou pustil do rázného jednání v této záležitosti. Až jednoho dne mu zkrátka přistála na stole výpověď.

Orodoval, kde se dalo, ale všude mu bylo odpovězeno jen alibistickým pokrčením ramen. Po probděných nocích a tříměsíčních pravidelných návštěvách putyk se smířil s krachem. Začal si hledat práci, avšak velmi rychle pochopil, že Pánek zašel dál a počastoval ho špatnými recenzemi a jako vsuvku si přidal, že je impotent, což vedlo k potlačovanému smíchu vedoucích u samotných pohovorů. Šára opět začal chodit do hospody, protože už nemohl ustát takové hanebné a lživé ponížení. On a impotent. Pro samé přetrhnutí se a pracovní vytíženost neměl ani možnost seznámit se s nějakou ženou. Jednoho večera však do putiky přišla rozjívená partička. Šára se seznámil s pohlednou dívkou, pozval ji na pití a ne jen na jedno a domluvili se na brzké shledání. Šára si říkal, že alespoň žena by jej mohla od nespravedlnosti světa nějak rozptýlit, jenže co čert nechtěl, ona byla bývalou Pánkovou milenkou, jak se později dozvěděl.

Šára opět upadl do deliria. Hospodský si k Šárovi jako každý večer na chvíli přisedl, ale tentokrát mu dal tip na práci. Že prej jeden chlapík, co občas přijde na pivo, hledá do muzea, které řídí, hlídače. Šára nadšený a již částečně finančně vycuclý ihned na druhý den do muzea zašel. Na šéfa velmi zapůsobilo, jak je Šára uvolněný, ale hlavně jak podobné jsou jejich názory i vkus na umění.

Byl přijat…

                Šára šel po své cigaretě ještě zkontrolovat, zda jsou všechny vnitřní dveře zamčené. Když si ze šatny bral kabát, uslyšel slabé zapištění. Skoro jako pískle, nebo malé štěně. Zkontroloval všechna možná místa, kde by se to ono mohlo nacházet. Třeba někdo v látkové tašce, nebo přepravce zapomněl…

Nic. Nikde žádné zvíře nenašel. Dny ubíhaly a Šára začal šílet z neidentifikovatelného pískotu, který se s ním loučil při každém zavírání muzea.

tweet: ban, ban, ban, be banged

Thomas Bernhard - Beton

"Církev, jak jinak, využívá jedněch i druhých, lhostejno, která církev, ale katolickou znám až příliš dobře, než abych jí mohl v tomhle ohledu cokoli prominout, je ze všech nejprohnanější, hrabe kde může a největší část peněz vybírá od chudých a nejchudších. Ale ani těmto chudým a nejchudším není pomoci, tvrzení, že by to mohlo být jinak, je nejrozšířenější lží, již se dovídáme především z úst politiků. Chudoba je nevykořenitelná, a kdo by ji chtěl vykořenit, nezamýšlí nic než vyhubit lidi jako takové a vyplenit přírodu jako takovou. Čím vyšší a větší jsou obnosy, které má prohnaná sestra rozdává, tím větší a ďábelštější je její výsměch, kdo jej jednou v souvislosti s jejími dary slyšel, ten ví, kolem čeho se svět točí. Já jej slyšel tolikrát, že už ho dál nemohu poslouchat. Lidé ustavičně mluví o tom, že by měli nalézt cestu k druhým a k bližnímu, jak také bez ustání při vší ničemnosti svých falešných pocitů říkají, ačkoli jde jedině a především o to, jak nalézt cestu sám k sobě, každý ať hledá především sám sebe, a protože cestu k sobě doposud málokdo našel, je nepředstavitelné, že by některý z těch miliard nešťastníků nalezl cestu k druhým nebo k bližnímu, jak celí uslzení říkají ve svém sebeklamu. Svět je natolik bohatý, že si může dovolit všechno, v tom mu však s plným vědomím zabraňují politici, kteří ho ovládají. Volají o pomoc, a přitom denně jen na zbrojení vyhazují z okna miliardy a není jim stydno."
.
.
.
.
.
"Lidé mají psa a jsou jím úplně ovládáni. Ani Schopenhauerovi nevládla jeho hlava, ve skutečnosti ho ovládal jeho pes. To mě skličuje víc než cokoli jiného. Schopenhauerovo myšlení neurčovala jeho hlava, nýbrž jeho pes, nikoli jeho hlava nenáviděla Schopenhauerův svět, nýbrž Schopenhauerův pes jej nenáviděl. Nemusí to znít šíleně, když řeknu, že Schopenhauer neměl na krku hlavu, ale psa. Lidé milují zvířata, protože už nejsou schopni milovat sami sebe. Ti, jejichž duše je víc než nízká, si drží psy a nechají se jimi tyranizovat a nakonec úplně zničit. Ve své nízké, koneckonců nebezpečné licoměrnosti staví psa na první a nejvyšší místo. Spíš by před gilotinou zachránili svého psa než Voltaira. Dav chce psy, protože mu v nejhlubším nitru ani nestojí za námahu být sám se sebou, což v skutku vyžaduje duševní velikost, já nejsem dav, celý život jsem byl proti němu,  a o psy nestojím."
.
.
"Jen se zamysleme, jak by svět vypadal, kdybychom takzvanou lásku ke zvířatům alespoň jednou omezili a několik málo procent ve prospěch lásky k lidem, přirozeně také jen takzvané."

tweet: @blah @blukubluku @sheet_v.2.01

takové to, když máte chuť:

zamotat se do potravinářské fólie
projít se v extrémně vysokých podpatcích
obejmout strom
koupit si křečka
zdrogovat se
zjistit, že váš soused je transka
vydat sračkoidní sbírku a vysmívat se ovacím
zakřičet v divadle "bullshit"
vidět brazilský grupáč
kochat se pohledem na hezké mužské tělo
zbičovat tlusťocha
nechat odstřelit McDonald´s na Václaváku
propít se do vysoké politiky
chodit s konstrukcí od deštníku ve slejváku
říkat na všechno nevím
být dva měsíce chlap
nechat si posílat fotky ztopořených pér
plavat na hřbetu velryby
poslat nejbližším pozdrav z Bohnic
zaplatit si Nacha
být o 10 čísel vyšší
vyfotit se v hromadě bankovek
zkoupit likérku
vlastnit neuralyzer
.
.
.
.
.

axiom v3.2

A: "A kde jsou vlastně ti Klíčníkovi?"
B: "Víš, že ani nevím."
C: "Pamatuji si, že u nás na chatě kdysi byl někdo na náštěvě a jmenovali se Klíčníkovi."
B: "Jako i Laďa?"
C: "Nevím, prostě jsem jen zaslechla, že jsou to Klíčníkovi. Víc jste mi neřekli."
A: "To asi byla chyba, když si pamatuješ takové zbytečnosti. Na to tě jeden užije."