Ředitel společnosti, který si
uvědomil, že má zřejmě poslední příležitost vyjevit své dlouholeté úmysly, se
náhle přitiskl ke svému zástupci, sedícímu po jeho boku: „Dělej, nastav prdel,
nastav prdel!“
„A-ale
pane řediteli! Mějte srdce, vždyť za chvíli umřu, tak mě aspoň teď nechte
odejít v pokoji!“ vyděsil se zástupce.
„Ahá,
tak já jsem ti odpornej!?“ zaječel ředitel, vrhl se bez rozmyslu na svého
společníka a začal jej škrtit.
Do pasu
nahá letuška se zmámená chtíčem potácela uličkou.
Vinula se k hrudníku svalnatého chlapa a vilným hlasem
prosila: „Pojď, udělej mi to!“
„Ty
náno, to si myslíš, že se mi teď postaví nebo co?!“ odstrčil ji muž. Letuška se
zhroutila do uličky a vzlykala: „Všechny jsem odmítla a teď je mi dvaatřicet a
nikdy jsem to neměla!“
„To je snad zlej sen!“
rozvřískala se znovu herečka, „zrovna jsem si koupila dvojitou postel a
objednala si šaty od Chanel! Já nemůžu umřít! Takovýhle tělo, k tomu nepřijde
jen tak! Chodila jsem do nejlepších salónů a ke kadeřníkům a dala si udělat všechny
drahý plastiky a k čemu!? Dej ty pracky pryč, ty úchyle stará hnusná smradlavá,
je mi z tebe na blití!“
Mezitím
se novinář Torikai začali navzájem škrtit.
„Já
tady přece nemůžu umřít! Takhle nikdy nebudu jako můj vzor, jako Šúgoró
Jamamoto! Chtěl jsem být králem japonské literatury jako on, chtěl jsem spát se
všema těma pěknýma herečkami, nemůžu tu přece umřít s takovou špínou!“
„Nenech
se vysmát, ty vocase! To si chceš tak akorát hrát na spisovatele! Král japonský
literatury? Cha! Se vsadím, že sem měl ve škole lepší známky jak ty! Mně je
jedno, jestli tu chcípnu! S takovejma zubama sem stejně vyřízenej! Ale aspoň
sou dost dobrý na to, bych ti s něma uhryznul ucho, ty zkurvysynu!“
Žádné komentáře:
Okomentovat