„Vzpomínky obsahují zážitky. Bez
nich není člověk úplný. Lidská hlava je úžasné zařízení. Cévy, tkáň, krev. Pro všechny
smysly – pro sluch, zrak, paměť, rozum, pocity – existuje vlastní přihrádka a
centrální jednotka. Tam se ukládá spousta věcí. Cestou část vypadne, ale
většina zůstane v té či oné formě na dně.“
„Jako
hnojivo?“
„V
dobrém smyslu. Rozumím vaší netrpělivosti, zvláště když se navrch přihodila ta
mrzutost se zuby. Jinak vaše rekonvalescence probíhá zdárně. Ale jak jsem řekl,
pokud je to možné, buďte k sobě vlídný.“
„To mám
v praxi udělat jak?“
„To je samozřejmě
otázka nátury. Jste na sebe přísný?“
„O
něčem takovém jsem ještě nestihl přemýšlet.“
„Takže
jste?“
„To
jsem řekl?“
„Nepřímo.
Vlídnost spočívá v tom, že člověk na chvíli nechá svět, lidi i sebe sama
na pokoji. Svou práci jste v životě udělal a odpočinek si zasloužíte.“
„Co je to za odpočinek, když cit v nohou a ústech je
ten tam, v hlavě se rozpouštějí prášky na zlepšení nálady a spolupacienti
na pokoji znovu prožívají obléhání Leningradu?“
„To je
dočasné. Vy chcete všecko hned. S tímhle přístupem si rekonvalescenci
jenom znesnadňujete.“
„Za to
nepochybně může ta puberta. Sedmdesát dva. Tehdy se nic nezdá být dostatečné.
To máte na mysli?“
„Nerozčilujte
se hned.“
„Nejdřív
dupnete na plyn, potom káráte za rychlost.“
Vzal
jsem koště, které tu zapomněla uklízečka, a zapřel jsem dveře.
„Tohle
bude na delší dobu, chci mít jistotu, že neodejdete v nejlepším.“
„O co
vám jde?“
„Udělám analýzu. Podívejte se na
sebe. Jste svěží, vysprchovaný. Rozumný. Žijete v klidném manželství.
Kypíte zdravím. Jste v čistém oblečení. V noze vám necuká, smysly vás
neklamou, máte pronikavý pohled. Chtěl bych vás potkat za třicet let, až se vám
zkrabatí kůže, až o vaše názory nebude nikdo stát, až v podbřišku začnete
cítit cosi divného, až vám bude utíkat moč, až v televizi nikoho nepoznáte
a dítě, kterému jste ještě včera měnil plínky, vám připadne stěží povědomé. Za
třicet let budete já. Tituly, profesní um, životní zkušenost a dosažené
kvalifikace stečou po dlaždičkách v prádelně do guly a smíchají se s vlasy
a smrkanci ostatních pacientů. V tu chvíli už nebudete neurolog Seppänen,
budete Seppänen z pokoje číslo tři. Bezmocný, bez smyslů, smutná výdajová
položka obecní zdravotní péče. Vítejte v budoucnosti.“
Žádné komentáře:
Okomentovat