špatná znělka

tuny nákladů vlakových souprav
rezonují do skulptury těla
do busty s vlákny,
které vyrůstají z čoček

vymyslela jsem si Tě
nejsi Endé ani V.
jsi Jsi
dokonale nenahmatatelný
bez pachu a vzhledu
bez možnosti doteku
bez zábran a ostychu
vždy chápán a pochopen
vždy - mám tě ráda, doprdele fakt si tě vážím

máš Můj mužský hlas
tak mi ho šeptáš do ucha
máš Mé ruce
těmi mě hladíš na šíji a někdy i sjíždíš dál

parfém mi předáváš na kůži

vykládáš o dívkách

tweet: #Zeman #Schwarzenberg

včera jsem si byla zaplavat a celostátní porodní bolesti utišil epidural, tady společnost nebyla tzv. polarizovaná (někteří plný význam tohoto slova začali chápat až nyní), tady se to dělilo na pevná prsa a naditý boxerky.

Chrám svatého Izáka - Kari Hotakainen

„Vzpomínky obsahují zážitky. Bez nich není člověk úplný. Lidská hlava je úžasné zařízení. Cévy, tkáň, krev. Pro všechny smysly – pro sluch, zrak, paměť, rozum, pocity – existuje vlastní přihrádka a centrální jednotka. Tam se ukládá spousta věcí. Cestou část vypadne, ale většina zůstane v té či oné formě na dně.“

                „Jako hnojivo?“

                „V dobrém smyslu. Rozumím vaší netrpělivosti, zvláště když se navrch přihodila ta mrzutost se zuby. Jinak vaše rekonvalescence probíhá zdárně. Ale jak jsem řekl, pokud je to možné, buďte k sobě vlídný.“

                „To mám v praxi udělat jak?“

                „To je samozřejmě otázka nátury. Jste na sebe přísný?“

                „O něčem takovém jsem ještě nestihl přemýšlet.“

                „Takže jste?“

                „To jsem řekl?“

                „Nepřímo. Vlídnost spočívá v tom, že člověk na chvíli nechá svět, lidi i sebe sama na pokoji. Svou práci jste v životě udělal a odpočinek si zasloužíte.“

                „Co je to za odpočinek, když cit v nohou a ústech je ten tam, v hlavě se rozpouštějí prášky na zlepšení nálady a spolupacienti na pokoji znovu prožívají obléhání Leningradu?“

                „To je dočasné. Vy chcete všecko hned. S tímhle přístupem si rekonvalescenci jenom znesnadňujete.“

                „Za to nepochybně může ta puberta. Sedmdesát dva. Tehdy se nic nezdá být dostatečné. To máte na mysli?“

                „Nerozčilujte se hned.“

                „Nejdřív dupnete na plyn, potom káráte za rychlost.“

                Vzal jsem koště, které tu zapomněla uklízečka, a zapřel jsem dveře.

                „Tohle bude na delší dobu, chci mít jistotu, že neodejdete v nejlepším.“

                „O co vám jde?“

    „Udělám analýzu. Podívejte se na sebe. Jste svěží, vysprchovaný. Rozumný. Žijete v klidném manželství. Kypíte zdravím. Jste v čistém oblečení. V noze vám necuká, smysly vás neklamou, máte pronikavý pohled. Chtěl bych vás potkat za třicet let, až se vám zkrabatí kůže, až o vaše názory nebude nikdo stát, až v podbřišku začnete cítit cosi divného, až vám bude utíkat moč, až v televizi nikoho nepoznáte a dítě, kterému jste ještě včera měnil plínky, vám připadne stěží povědomé. Za třicet let budete já. Tituly, profesní um, životní zkušenost a dosažené kvalifikace stečou po dlaždičkách v prádelně do guly a smíchají se s vlasy a smrkanci ostatních pacientů. V tu chvíli už nebudete neurolog Seppänen, budete Seppänen z pokoje číslo tři. Bezmocný, bez smyslů, smutná výdajová položka obecní zdravotní péče. Vítejte v budoucnosti.“