byla jsem s Lukášem ubytovaná ve špinavým penzionu. takovým tom počesky typicky americkým. ubytovaní se na chodbách zdržovali zřídka, výhradně za účelem potřeby něco "vyřešit" a oční kontakt byl prudérní. nosila jsem pánskou mikinu, rifle po jednom zedníkovi, které mi padaly níž než jsou boky. a L. měl bílé kalhoty se silnými černými pruhy. bylo to hrozně cool.
bílý prach se koptil při každém otevření dveří a došlápnutí komisňáků. podlaha z linolea se v rozích odchlipovala od stěny a ve středu byla řádně prošlapaná. na chodbách pach z balených cigaret, kyselého mužského potu a výparů z třídenního chlastaní piva a kořalek. na každém patře zavšivená křesla v hnědém a zeleném provedení. sicy prosezené téměř na péra a za opěradlem na stěně mastnej flek od hlav. škoda, že nikdy neuvidím, jak na něm vyvstanou kapky z mastnoty. takové unikum bych zpřístupnila veřejnosti a jako reminiscenci nechala zhotovit grafitovou desku se jmény těch, kdo zde bydleli déle jak čtyři roky.
do každého patra se dalo vyjít vnitřním, nebo venkovním schodištěm. vnitřní mě bylo zapovězeno. byla jsem díra, do které se to dalo strčit stejně jako kámošovi flaška vod chlastu doprdele. jenže na druhým schodišti vybírali výpalný výrostci. většinou jsem se v důsledku nedostatku peněz nedostala ani do 4. patra. ti zkurvysyni někdy stáli hned na třetím schodě po zaplacení první bandě. výhoda této cesty byla, že je nevzrušovaly dva hrbolky v pánské mikině, kterou jsem měla pořád na sobě. začala jsem ho hledat. ztratila jsem pocit bezpečí. měla jsem volný pohyb po budově, ale jakmile jsem ztratila ten punc toho, že od někoho jsem...
Žádné komentáře:
Okomentovat